Kdo může jíst sobola v tajze?

Jaké divoké zvíře může symbolizovat přírodu naší země! Na tuto věc existuje mnoho různých názorů.

Někdo mu říká hnědý nebo lední medvěd, jiný mu říká los, jeřáb bílý, jeřáb sibiřský, veverka, ondatra. A samozřejmě, sable je vždy na takovém seznamu. Taky mu dávám hlas. Jsem pevně přesvědčen, že toto nádherné zvíře tajgy si to plně zaslouží.

Je těžké popsat sobolí srst slovy: téměř beztížná, hedvábná, jiskřivá ve světle, úžasně krásná. Navíc je velmi teplá a odolná. A ještě jedna vlastnost se u této kožešiny oceňuje: je poměrně vzácná. Zkrátka velmi praktický a elegantní šperk.

Vzpomeňte si na „Walking through Three Seas“ od Afanasy Nikitin. Novgorodský kupec, okraden na cestě, si jako zázrakem ponechal jednu sobolí kůži. A stačilo vyměnit neocenitelného arabského koně, kterého Afanasy vzal do Indie. Kůže pro koně! Barva sobolí srsti je poměrně pestrá – od pískově žluté až po pryskyřičně černou. To poslední je zvláště ceněno.

Hlava je vysoká – tak se nazývají sobolí kůže nejvyšší kvality. Jsou černé s minimálními skvrnami na krku. V přírodě je jich ale velmi málo: jedna promile.

Kolik generací lovců, jdoucích po stopě sobola, se modlilo k osudu, aby se jejich zvíře ukázalo jako „vodítko“! Ale ne každý měl to štěstí. Stalo se, že rybář za celý svůj život nepotkal jediné takové zázračné zvíře.

Nejlepší kořistí je tmavý ruský sobol.

Na začátku století vyčerpal dravý rybolov soboly po celé Sibiři – od Uralu po Tichý oceán. Situace vypadala beznadějně. Někteří vědci dokonce začali sobola považovat za přirozeně ohrožený druh. Říkali, že nesnesl kouř a měl strach z lidského obydlí. Našli se však odborníci, kteří hájili opak a ze všeho vinili nenasytnou kořist sobola. Byla nutná přísná ochranná opatření a chráněná území. První z nich se stala přírodní rezervace Barguzinsky na severovýchodě jezera Bajkal.

V Davsha, centrálním panství rezervace, které se hlasitě říká vesnice, je jen dva a půl tuctu domů a asi stovka obyvatel. Všichni pracují v rezervě. Vesnice stojí na samém břehu moře v zátoce Davšinskaja a po obou jejích stranách jsou zalesněné mysy. Místo je velmi malebné a upřímně řečeno vzdálené. Do Usť-Barguzinu je to 120 kilometrů a do Nižně-Angarska, centra regionu Severní Bajkal, 170 kilometrů.

Rezervace se táhne podél břehu jezera Bajkal v délce 50 kilometrů. Z východu je ohraničen pohořím Barguzinského pohoří. Celková plocha rezervace je o něco více než 260 tisíc hektarů. Možná je to jedna z mála našich přírodních rezervací nacházející se tak daleko od velkých měst a obcí, a tudíž nepřístupná masivnímu náporu návštěvníků.

V létě však není těžké se k němu dostat po vodě na člunech a člunech a v zimě vede frekventovaná ledová cesta (zimní silnice) po ledu jezera Bajkal. No, pro vrtulníky jsou tato místa, která přitahují lidi, dostupná v kteroukoli roční dobu.

Volný sobol (foto 15. října).

Oblast na severovýchodním pobřeží jezera Bajkal mezi ústím Tompudy a Chivyrkui se odedávna nazývala Podlemorye. Zde žije perla Transbaikalie – barguzinský sobol. Pryskyřičně černá kůže tohoto malého zvířete je hedvábná, s čistou vodou (modrá podsada) a nemá mezi volnými soboly obdoby.

Rezervace, která zabírá část Podlemorye, je navržena tak, aby přísně chránila vzácného živočicha a pozorně jej studovala. V posledních desetiletích zde byli pravidelně odchytáváni a označováni někteří soboli za účelem stanovení zákonitostí jejich života a migrace v horské tajze.

Jižní kordon “Sosnovka” se nachází u ústí řeky Kudaldy. Právě zde se kdysi nacházelo centrum rezervace. Nyní je u kordonových budov pamětní deska. Je na něm nápis: „Zde 1. června 1914 přistála výprava: G. G. Dopelmair, K. A. Zabelin, Z. F. Svatosh, A. D. Baturin, D. N. Alexandrov. Výsledkem této expedice bylo v roce 1916 založení Barguzinsky Sable Reserve, nyní Barguzinsky State Reserve.

Zde začalo oživení sobola v rozsáhlých oblastech Sibiře. Když stojíte u pomníku, jasně chápete, jak obtížný a velký úkol to byl. Nyní se naše tajga opět stala sobolí. Odborníci na zvěř odhadují současné stádo sobolů na 600-800 tisíc. Je to velké vítězství sovětské biologické vědy a praxe.

Sable je v plném smyslu naší národní hodnotou a hrdostí. A rezerva v Podlemorye sehrála obrovskou roli v jeho záchraně.

Mnoho lidí zná zvyky, život sobolů a způsoby jejich odchytu v rezervaci. Za hlavního specialistu je považován starší vědecký pracovník, kandidát biologických věd Evgeniy Michajlovič Černikin. Za patnáct let práce procestoval sublemorskou tajgu široko daleko. Má stovky jemných pozorování života tohoto opatrného a velmi obtížně studovaného zvířete ve volné přírodě.

Řekl mi hodně o Barguzinových sobolech. Pak mi dal k přečtení svou diplomovou práci. Zde jsou výňatky z něj týkající se chování sobola v blízkosti lidských obydlí.

Laika vyhnala sobola na strom.

„Jeden z dospělých sobolů byl přivezen do vesnice na motorce. Sobol byl přinesen do domu a vyjmut z vaku, takže byla vidět pouze jedna hlava. Když byl zvířeti na obličej přinesen talířek s mlékem a kousek chleba, snědlo to všechno s chutí. Choval se naprosto klidně, i když se myslivec lehce drbal v nose a za ušima. Bez mrknutí oka (doslova) podstoupil tento sobol dosti bolestivou operaci bandážování (udělali mu znaménko po předchozím propíchnutí ucha – A.R.), po které znovu jedl. Když o pár minut později byl vyveden na ulici, začal mu unikat z rukou a podařilo se mu kousnout lovce do prstu. Obvykle v zajetí začalo mnoho sobolů přijímat nabízenou potravu jeden nebo dva dny po odchytu.“

Celkem Černikin během let výzkumu opásal několik stovek sobolů. Obvykle jsou chyceni na podzim: psi zaženou zvíře na strom a lapač z blízkého stromu odstraní sobola pomocí nylonové smyčky na tyči. Navíc se vyskytly případy, kdy stejného sobola chytili chytaři dvakrát nebo i třikrát během několika dnů.

Podle přibližných údajů, které mi byly poskytnuty v Davshe, žije na území rezervace asi tisíc sobolů. Při rozmnožování se šíří do sousedních lovišť. Stádo sobolů v rezervaci působí jako chovné jádro s reprodukčními funkcemi. Zde označení soboli byli uloveni 30-40 kilometrů od rezervace.

Zvyky sobolů jsou docela zvláštní. Ve volné přírodě zůstávají samotáři, s výjimkou samic, které vychovávají potomstvo. Vyskytují se v párech hlavně v červenci – srpnu v období páření. Ve volné přírodě vede zvíře soumrakový životní styl. Loví ale i ve dne. Sable žije v lese. Tajga je jeho domovem. Preferuje houštiny cedrových stromů. Žije i v horách, ve skalních útvarech.

Sobol je výrazný dravec, statečný a obratný lovec. Za den naběhá mnoho kilometrů, ochotně šplhá po stromech, ale na rozdíl od kuny nejraději chodí po dně. Loví jinak. Možná, jako kočka, dokáže přepadnout myš nebo se dovedně připlížit k tetřívkovi sedícímu ve sněhu. Nebo možná při vyčerpávajícím pronásledování můžete jelena pižma prohánět sypkým sněhem, dokud ho nevyčerpáte. A často vítězí v boji s protivníkem mnohonásobně převyšujícím hmotností a silou. A když je v tajze hodně pižmových jelenů, tvoří významný podíl v sobolí nabídce.

Hlavní potravou zvířete jsou drobní hlodavci. Sobol neprochází kolem tetřeva a tetřeva. Všimli jsme si chytajících ryb v potocích. Loví veverky, stejně jako své menší bratry – lasičku a hranostaje.

Sable se nevyhýbá rostlinné potravě. Živí se piniovými oříšky, brusinkami, jeřabinami a borůvkami.

V zimě soboli v tajze často mění úkryty. Obvykle se nacházejí v kořenových dutinách jehličnatých stromů. Zvířata jsou velmi upravená, jejich hnízda jsou vždy udržována v čistotě.

Navzdory teplému kožichu se sobol kupodivu bojí chladu. A v silných mrazech dlouho vysedává v teplém hnízdě. Pokud se v zimě sobol chytí do pasti nebo je zahnán do dutiny, pak, zbavený schopnosti pohybu, docela rychle zamrzne. Mimochodem, zvíře špatně snáší teplo. Náchylné na úpal. V horkých dnech se proto snaží najít si chladné místo ve stínu a vyhýbá se přímému slunci.

Sable zachycený s pistolí.

Sobol chycený v pytli (druh samolov).

Loví soboly psími pistolemi, pastmi a různými samolapači (brašny, zemnice). Volní soboli se vyznačují rýhami (komoditní vlastnosti kůže). Soboli jsou rozděleni do několika hřebenů. Nejcennější z nich jsou Barguzin, Jakut a Kamčatka.

Tmavě zbarvené sobolí kůže se obvykle používají ve své přirozené formě. Světlé kůže jsou někdy zabarvené.

Kromě naší země jsou malé populace volných sobolů v Mongolsku, Číně a Japonsku. Nemají tam však komerční význam. Sobolí kůže přichází na světový trh pouze z naší země. Proto se tomuto cennému zvířeti říká ruský sobol.