Co dělat, když sousedé krmí holuby?
Za poslední roky jsem si zvykl, že kolem sebe možná najdete lidi, kteří na vás budou koukat jako na nonentitu, když se najednou ukáže, že nejste vegan. Okamžitě se z vás stane pojídač mrtvol. Jaké maso je tam! Už teď je děsivé koupit kožich vyrobený z přírodní kožešiny. Ochránci zvířat na vás okamžitě zaútočí. Navíc se občas jedná o lidi, o kterých jste si možná dříve mysleli, že se jí taková témata rozhodně netýkají. Taky jsem si nějak zvykl na ochránce nebohých bezdomovců koček a psů. Ale holubi?! Nedokázal jsem si ani představit, že v dnešním progresivním světě někdo jiný považuje za přijatelné krmit a dotýkat se těchto ptáků.
V celém civilizovaném světě jsou holubi dlouho přirovnáni k létajícím krysám. Podařilo se jim nejtěsněji začlenit do městského prostředí. Jedí na smetištích a ničím nepohrdnou. O tom, že šíří milion nemocí, asi neřeknu nic. Jaké rozhořčení ve mně vyvolává můj soused od vedle! Před dvěma lety tato sladká (přiznám se, několik let jsem si myslela, že je to právě ona) žena odešla do důchodu. A tak to začalo! Okamžitě jsem si nevšiml, že se na dvoře děje něco divného. První podezření se objevilo, když jsem jednoho dne vynášel odpadky a cestou k popelnicím jsem potkal tetu Věru: „Taňo, jestli tam zbyly nějaké kosti, nevyhazuj je do koše! Postavil jsem vedle něj misku, teď tam dáme všechno! A nejen že ho vyhodím, můžu ho i zabalit do dvou sáčků. Nechci, aby někteří toulaví psi kradli tyto kosti a chodili je sbírat po celé oblasti. Objevila se miska pro psy. Naštěstí teta Věra neměla sousedy, kteří by sdíleli názory na takovou činnost. Po několika měsících tyto desky úplně zmizely. Zřejmě to někdo prostě všechno vyhodil. Se psy se nic nepovedlo, takže poté začali holubi!
Jsem tak ráda, že teta Vera bydlí v prvním patře! Je děsivé si představit, co by se mohlo stát, kdyby žila alespoň o patro výš. Nyní teta Vera krmí holuby přímo z otevřeného okna své kuchyně. Hází zbytky jídla, cereálie a nějaké drobky na trávník. Holubi se nevyznačují vysokou inteligencí. Hoďte po nich kameny, oni je s radostí klují taky. Bydlím ve druhém patře, diagonálně od mého souseda. Nezdá se to blízko, ale moje okno je neustále pokakané! Jen to umýt a bum! Nové ptačí hovínko! Malá plocha trávníku, která byla dříve pokryta běžným plevelem, se za dva roky proměnila ve spálené pole. Nic tam neroste. Jen holá půda pokrytá rovnoměrnou vrstvou ptačího trusu.
Abych byl upřímný, tráva není tak špatná. Ale auto parkuji ve dvoře. Mimochodem, nejsem sám. Máme tady celý bytový dům! Je tu spousta aut. A tato létající stvoření poházejí vše, co jim přijde do cesty. Kdykoli během dne nebo v noci, kdykoli nechám auto na dvoře, do pěti minut na něm bude přítomen nový holub. Tetu Věru znám mnoho let. Proto jsem se okamžitě rozhodl nenadávat. Chtěl jsem si s tou ženou laskavě promluvit, říct jí, že krmit hejna holubů na dvoře obytného domu není nejlepší nápad. První rozhovor nikam nevedl. Po druhém (kde už jsem byl ve svých prohlášeních kategoričtější a drsnější) mě označili za bezcitného a cizího na milost.
Po třetí za mnou soused zařval, že shořím v pekle, protože holubice je pták míru. A přál jsem těmto Božím stvořením zlo. Minule jsem slíbil, že začnu do holubů sypat nějaký jed. Bez rozdílu klují všechno. Navrhla, aby si svého souseda představila, jak by byl trávník pod jejím oknem posetý bezvládnými ptačími těly. Ale abych byl upřímný, nehodlám to implementovat. Už se to jen vaří. Koneckonců, musíte žít v míru se svými spolubydlícími, ale oni o vás prostě nechtějí slyšet. Nejsem sám, kdo je nespokojený. Jiní obyvatelé se k tetě Věře obrátili více než jednou. Dokonce navrhli přesunout zásoby jídla pro holuby do prázdného prostoru za kontejnery na odpadky. Ale škodlivý důchodce nechce nic slyšet. co mám dělat? Možná existují nějaké chytré způsoby, jak odrazit holuby bez obětí? Teta Vera rozhodně nechce vyřešit problém mírovou cestou. Je na ní znát, že upřímně věří, že dělá dobrý skutek, a sousedé ji ruší.
